Jakub Černý strávil při vzniku výstavy několik dní přímo na místě. Jezdil na kole, chodil po okolí, trhal švestky a sbíral materiál, který tam našel. Část práce tak vznikala prostě tím, že tam byl a nechával věci přicházet postupně. V jednom z našich rozhovorů řekl: "nebát se zdivočet". Ta věta u výstavy nakonec zůstala.

Krajina se tu potkává s obrazy města. Ve screenshotech se objevují stopy devadesátkové modernizace, tehdejší představy o novém a lepším prostředí. Dnes už na ně koukáme jinak. To, co mělo působit současně, zestárlo, někde zmizelo, někde zarostlo.

Černý pracuje s nalezeným a odpadovým materiálem, věci přesouvá, skládá a nechává je v nových souvislostech. Vrací se tu i motiv bariéry, který se v jeho práci objevuje delší dobu. Ne jako jedno velké téma, spíš jako způsob, jak prostor rozdělit, znejistit nebo změnit cestu skrz něj.

Výstava působí jako něco, co se ještě může proměnit. Jako chvíle, kdy se věci na určitou dobu sešly právě takhle.

Jakub Černý (*1994, Tábor) je konceptuální umělec, jehož praxe přirozeně přesahuje hranice ateliéru. Vystudoval SUPŠ Bechyně a následně bakalářské i magisterské studium v Ateliéru kresby na Fakultě umění Ostravské univerzity; část studia absolvoval také na Akademii výtvarných umění v Gdaňsku. Dnes působí pedagogicky na Fakultě umění i na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity a na Fakultě umění zároveň dokončuje disertační práci věnovanou tématu bariér a hranic.

Ve své tvorbě se pohybuje mezi kresbou, objektem, instalací, videem a živou akcí, často s využitím nalezených nebo odpadních materiálů. Jeho přístup je spíš syrový než uhlazený, proměnlivý v technikách a bez potřeby budovat si jeden snadno rozpoznatelný rukopis. Motiv bariéry, který se v jeho práci objevuje dlouhodobě, přitom není jen obrazem překážky nebo oddělení. Zajímá ho spíš jako něco, co proměňuje způsob, jakým se člověk pohybuje, dívá a orientuje v prostoru – hranice, která může zároveň omezovat i otevírat nové možnosti.

Při návštěvě jeho ateliéru mě zaujalo, jak nehierarchicky o své práci mluví. Vyprávění o sobě se neustále přelévalo k lidem kolem něj, ke spolupracovníkům, studentům, kapelám, koncertům nebo dalším kulturním aktivitám. Propojování pro něj není jen téma, ale způsob, jakým skutečně funguje.

Vedle vlastní tvorby má zkušenost s kurátorskou prací, věnuje se hudebním projektům a podílí se na dění kolem ostravského klubu Dock a kulturního centra Provoz. Právě v těchto přesazích je dobře vidět, že umění pro něj nekončí hotovým dílem. Má rád situace, kdy se věci dávají do pohybu, lidé se potkávají a něco vzniká společně. Černý jako by nejraději stál právě uprostřed takového dění – ne proto, aby ho řídil, ale aby pomáhal vytvářet prostor, ve kterém se může něco stát.